Viola

Viola má stejnou stavbu jako housle, je však trochu větší. Měří přibližně 45 cm.

Podobně jako housle má viola 4 struny, v ladění c - g - d1 - a1 (zní tedy o kvintu níž než housle). Notuje se - jako jeden z posledních nástrojů - v altovém (violovém) klíči, ve vysokých polohách v klíči houslovém. V posledních letech se zdá, že tento "C" klíč se opouští a zůstanou pouze 2 klíče - houslový a basový. Není tedy vyloučeno, že postupně všechna vydavatelství budou vydávat noty pro violu pouze v houslovém klíči.

Celkově se viola dostává méně do popředí než brilantněji znějící housle, a to i kvůli tomu, že patří k nástrojům pokrývajícím střední rejstřík. I takové violoncello inspirovalo více skladatelů než tento poněkud náročný nástroj působící hráčům trápení svou nevyhovující menzurou - vysoké tóny nejsou dostatečně zřetelné. Na nejvyšší struně a1 svým tónem částečně připomíná housle, chybí jí ale jejich světlost a brilantnost, zvukem tedy spíše připomíná hoboj. Naopak hrou na nejnižší struně c (zvláště ve forte) vydává viola divoký, téměř výhrůžný zvuk, čehož se často využívá například ve filmové hudbě nebo operách.

Pro violu napsal slavný koncert Karel Stamic. V 19. století složil Hector Berlioz symfonii "Harold v Itálii", která je vlastně symfonií-koncertem pro violu. Ve 20. století napsal violový koncert Béla Bartól, Paul Hindemith a Dmitrij Šostakovič. Málo známým a nedoceněným koncertem je dílo anglického skladatele Williama Waltona.

Viola nachází své uplatnění především v komorní tvorbě - je nedílnou součástí každého smyčcového kvartetu i kvintetu (spolu s houslemi a violoncellem, popř. také kontrabasem) a dále pak v symfonickém orchestru (zde sedí nejčastěji 12 violistů - "skupina viol"). Viola má často v orchestru důležitou, ale pouze doplňující funkci - její part se omezuje na vyplňování harmonie mezi druhými houslemi a violoncellem.

viola je jen o málo větší než housle