Hoboj

Mgr. Pavel Slezák

Hoboj patří do skupiny dřevěných dechových nástrojů, podskupiny dvouplátkových dechových nástrojů. Je laděn v 'C', což znamená, že v notách psané „C" zní rovněž jako „C". Tónový rozsah je (b0) h0 [=malé „h"] - f3 (a3).

Má široké uplatnění v klasické hudbě - je součástí symfonických i komorních orchestrů a mnoha dechových komorních souborů. V jazzové, populární a dechové hudbě se vesměs nepoužívá.

Poznámka:   

rozdíl mezi tzv. dřevěnými dechovými a žesťovými (plechovými) nástroji spočívá v tom, jakým způsobem se mění výška tónu. U „dřev" se základní vzduchový sloupec zkracuje dírkami na těle nástroje (proto k nim patří i saxofon a kovová flétna), kdežto u „plechů" naopak jeho prodlužováním. Děje se tak pomocí 3 až 5 různě dlouhých vsuvek, které jsou ovládány „záklopkami". U pozounu se tak děje snižcem.

Hoboj je rozezníván „strojkem", který se vkládá mezi rty. Strojek s skládá z úzké kónické kovové trubičky, na kterou jsou navázány proti sobě dva třtinové plátky. Hoboj u běžných posluchačů bývá často zaměňován s klarinetem. Má podobnou velikost i systém klapek; na první pohled se však liší tím, že hoboj má nahoře úzký strojek - je mnohem užší než je vlastní nástroj, kdežto klarinet má „hubičku" s jedním plátkem. Hubička je přibližně stejně široká jako vlastní tělo nástroje. Hobojový strojek tvoří dva úzké třtinové plátky, jež jsou připevněny na kónické (zužující se) kovové trubičce (rource). Ty kmitají - naráží o sebe volnými konci. Vespod je trubička utěsněna korkovým obložením. Strojek je nasazen do jamky na horním konci nástroje.

Hra na hoboj má - oproti jiným dechovým nástrojům - vyšší požadavky na hráče (především dechového rázu), a proto se na základních uměleckých školách vyučuje poměrně zřídka. Hráč na hoboj spotřebovává totiž málo vzduchu, a tak v plicích zůstává odkysličený vzduch. Jako na jediný dechový nástroj musí hráč během hry (na konci frází) nejen nadechovat, ale i vydechovat.

              ________________________________________________________

Popis a stavba:  

Na hoboj je obecně složitější vytvořit kvalitní tón než například na klarinet nebo příčnou flétnu. Jeho charakteristikou je jasnější zvuk (barva tónu). Klarinet má oproti hoboji zvuk temnější (má blízko barvě tónů příčné flétny ve spodní poloze). Pokud není v orchestru přítomen klavír nebo jiný klávesový nástroj, ostatní nástroje se ladí podle hoboje - udává komorní 'a', protože jeho ladění je nejelastičtější (smyčce nemají žádné trvalé ladění, flétna a klarinet naopak mají ladění 'tuhé', hráčem kontrolovatelné jen - oproti hoboji - v nepatrném rozmezí). Tento zvyk, že se orchestr ladí podle hoboje, pochází z období raného klasicismu, kdy vysoká šlechta a téměř každé město mělo svoji kapelu (mannheimská škola, lobkovická kapela, rod Esterházy, dvory ve Vídni, Versailles, Milán, Benátky, Vatikán, Salzburg, hrabě Morzin, rožmberská kapela (Krumlov). Komorní „A" nebylo jednotné, takže každá kapela mívala odlišné ladění. Rozdíl v ladění byl až velká sekunda. Když pak dva či více takových orchestrů hrálo společně (korunovace či jiné slavnostní okamžiky), nastávaly velké problémy s laděním. Zde pomohl právě hoboj se svým elastickým laděním. Hráči na trubky, clariny, flétny apod., měli několik nástrojů s různě vysokým „a". Hobojista zpravidla vystačil s nástrojem jediným. Hoboj má v oblasti od „a1" výše velmi elastickou intonaci.

Dnes se hoboje nejčastěji vyrábějí z grenadilly (Dalbergia melanoxylon - typ afrického tropického dřeva), přičemž některé nástroje jsou tvořeny i z jiných druhů dřev, např. palisandru, později též z některých plastických hmot (levnější nástroje). Rozeznáváme dva typy hobojů: německý a francouzský. Liší se vnitřním vrtáním trubice, menzurou, velikostí strojku, nátiskem i mechanismem - hmaty.

              ________________________________________________________

hoboj - popis

              ________________________________________________________

Historie:  

Nástroje příbuzné dnešnímu hoboji se používaly již ve starém Egyptě a Přední Asii, odkud se dostaly do Řecka (aulos) a Říma (tibia). Po pádu Římské říše Evropa znovu objevila tento nástroj díky stykům s arabskými zeměmi. Přímým předchůdcem hoboje je středověká šalmaj, její nevýhodou bylo, že se celý strojek vkládal do úst, čímž se výrazně snížila možnost ovlivňovat dynamiku. První nástroj, který je možné označit za hoboj, byl sestrojen v 17. století; na rozdíl od šalmaje bylo možné rty ovlivňovat barvu tónu, jeho dynamiku a intonaci.

              ________________________________________________________

Větší typy hobojů:  

Nejběžnějším jiným typem hoboje je Anglický roh, jehož ladění je v 'F' a zní tedy o kvintu níže než hoboj, Vzduchový sloupec je tedy o polovinu delší než má hoboj. Můžeme jej označit jako altový nástroj, kdežto hoboj je nástroj sopránový. Na první pohled viditelným rozdílem je prohnutá kovová trubička - „esko", na které se nasazuje strojek - ten je širší než hobojový. Dalším výrazným znakem anglického rohu hruškovitý (kulovitý) roztrub (ozvučník) na spodním konci nástroje. Přispívá k temnějšímu zabarvení tónu.

Z dalších typů hoboje lze uvést převážně ve „staré hudbě" užívaný oboe d'amore (milostný hoboj - mezzosopránový nástroj), laděný v 'A'. Podobně jako angl. roh má kulovitý ozvučník, který mu dodává jemnější tón. Rozsahem i barvou tónu se pohybuje mezi hobojem a angl. rohem. Běžně se používal do konce 18. století. Někdy můžeme milostný hoboj zaznamenat na koncertě "staré hudby".

hoboj

anglický roh

porovnání velikosti: hoboj - anglický roh

hoboje z různých materiálů (prostřední je skleněný)

              ________________________________________________________

různé druhy strojků

dvojitý plátek - detail