O čisté intonaci

Schopnost čisté intonace    

Pod pojmem čistá intonace rozumíme schopnost zpívat čistě, tedy - lidově řečeno - nezpívat falešně. Přestože jsou i v této oblasti schopnosti dětí podceňovány, mohu vás na tomto místě "uklidnit", protože tento problém se netýká jen dětí. Velmi často je totiž podceňována správná intonace sama o sobě a to jak u dětí tak u dospělých. Já osobně však pokládám tuto schopnost za veledůležitou. I ta se totiž, stejně jako pěvecká technika, musí (až na drobné výjimky) vědomě cvičit. Znám velmi mnoho zpěváků, kteří mají poměrně dobrou pěveckou techniku, ale navzdory tomu je čistota jejich zpěvu pouze přibližná. Není to však způsobeno jejich nedostatečným hudebním sluchem, jak by se dalo předpokládat, nýbrž vinou jejich pěveckých kantorů, kteří je současně s výukou techniky nevedli k vědomé správné intonaci, nebo se ji ani nesnažili vyžadovat. Takto vlažný vztah k této nezbytné součásti pěveckého umění je bohužel poměrně rozšířen jak mezi kantory soukromými, tak i mezi pěveckými ústavy celého světa.

V každém případě doporučuji nespoléhat na to, že se umění správné intonace dostaví společně s pěveckou technikou (i když pouze dobrá pěvecká technika ho stoprocentně umožňuje). Stejně jako při výuce zpěvu musíme zpočátku překonávat neochotu a někdy až lenost patřičných svalů správně pracovat, i ke správné intonaci se musíme zpočátku "donutit" a naučit se poslouchat a vnímat i nepatrné výškové odchylky jednotlivých tónů.

V opačném případě hrozí intonace pouze přibližná, kterou mnozí naprosto nemilosrdně nazvou jejím pravým jménem, kterým je - falešný zpěv.

Základní termíny z oblasti sluchu    

Hudební sluch    

Základním předpokladem pro schopnost čisté intonace je takzvaný hudební sluch.

Hudební sluch je schopnost analyzovat pohyb melodie a odlišit vzdálenost mezi jednotlivými tóny. Psychologové a pedagogové ho v učebnicích vetšinou řadí mezi - z větší části vrozené - vlohy.

Pokud máte před sebou dítě (děti) se sníženou schopností intonace, možná vám následující řádky pomohou vyjasnit, do jaké míry je možno provést nápravu.

Těm, kdo laicky řečeno hudební sluch nemají se říká amutici. Takzvané amúze jsou dva stupně.

Expresivní amúze neznamená ztrátu schopnosti analyzovat tón, ale neschopnost čistě intonovat melodii, a to i přesto, že takový člověk v představě melodii slyší dobře a je schopen vnímat, že ji nezpívá správně. Expresivní amúze se tedy spíše týká dovednosti čistě zpívat, než samotného sluchu. Může být způsobena jakýmsi "zakrněním" hudebních vloh, které v dětství nebyly dostatečně rozvíjeny. (Je známo, že kolem šestého roku dochází při zajištění kvalitních sluchových podnětů k výraznému rozvoji hudebních schopností dítěte. Pokud se toto období promešká, je pochopitelně náprava v pozdějším věku možná, ale obvykle se již nikdy nedosáhně té úrovně, jaká by byla mohla být).

Exprsivní amúze se však může vyskytnout i hudebně rozvinutých jedinců. V prvním případě může jít i o aktivního muzikanta, který však není zvyklý pracovat se svým hlasem. Jeho mozek nemá vycičené souvislosti mezi prací hlasivek a následnými znějícími tóny. V tomto případě je nutné si práci s hlasivkami takzvaně "ohmatat", utvořit si v mozku paměťové stopy práce hlasivek a s ní souvisejících produkovaných tónů.

Třetím důvodem expresivní amúze (v tomto případě u jedinců, kteří jsou již se svým hlasem zvyklí pracovat) může být problém s pěveckou technikou. Často se stává, že zpěvák je zvyklý tóny tvořit "krkem". V tomto případě zpívá falešně z toho důvodu, že není schopen v křeči, která je zapojením krku způsobena patřičné tóny dolaďovat.

Vyskytují se však i jedinci, kteří se naučí s tímto vadným způsobem tvoření tónu zacházet tak, že se v rámci možností naučí zpívat relativně čistě. Jejich zpěv sice není hlasově dobrý, nejsou schopni téměř žádné dynamiky, mají problémy s dechem, často mají i problém udělat jakýkoli výraz, či srtozumitelně vyslovovat, ale - relativně ladí. V tomto případě jde však pouze o jev dočasný. S postupným "opotřebováváním" hlasového ústrojí, které si tímto nešetrným zacházením způsobují, se časem dostaví i ztráta schopnosti ladit alespoň takovýmto způsobem.

Impresivní amúzie naproti tomu znamená neschopnost nejen správně melodii intonovat, ale i neschopnost si ji správně představit. Impresivní amutik neslyší, že zpívá falešně, a neslyší, když falešně zpívají ostatní. V tomto případě je tato neschopnost dána vadnou stavbou sluchového orgánu, či vadným propojením sluchového orgánu do mozkového centra.

Impresivních amutiků je hodně málo, expresivních je spousta.

V případě impresivní amúzie není (vzhledem k anatomické příčině problému) náprava pomocí cvičení prakticky možná.

V případě expresivní amúzie lze dosáhnout pomocí cvičení velmi dobrých výsledků. Míra úspěšnosti vždy záleží na příčině tohoto problému. V případě hudebně rozvinutého jedince stačí "pouze" výuka či náprava pěvecké techniky. V případě jedince hudebně nerozvinutého je v první fázi nutno zaměřit se převážně na hudebně sluchová cvičení a to v oblasti pro něho přijatelné hlasové polohy. Teprve posléze doporučuji nasadit cvičení z oblasti hlasové techniky, protože mozek není schopen řešit tolik problémů najednou.

(V této oblasti existují pochopitelně různé stupně "postižení". Sama jsem udělala zkušenost se dvěma zdánlivě beznadějnými expresivními amutiky, pro které byl zpočátku velký problém třeba i zopakovat zahraný tón. Mezi své žáky jsem je přijala z důvodu potřeby osobní zkušenosti s tímto problémem. Vodítkem, že se jedná o amutiky expresivní a nikoli impresivní byla pro mne skutečnost, že byli schopni poznat, že zpívají tón jiný a nikoli ten, který hraji.)

Další důležitou skutečností, díky které jsem se s nimi rozhodla pracovat byl fakt, že byli schopni identifikovat, zda se jimi zpívaný tón nachází výše, či níže, než tón, který hraji.

V obou případech jsme dosáhli poměrně dobrých výsledků, ovšem za cenu velmi mravenčí práce. Během dvou let byli oba schopni udržet si svou zpívanou melodii nad hraným doprovodem. Protože se v obou případech jednalo o dospělé jedince, bylo však jasné, že nikdy nebudou podávat vrcholné pěvecké výkony. Na zpěv ve sboru, který byl cílem jejich snažení, to však dostatečně stačilo.)

Vnitřní sluch, vnější sluch    

Výrazem vnější sluch je myšleno vše, co naše ucho zpracuje ve zvuk z vibrací, které k nám přicházejí zvenčí.

Výrazem vnitřní sluch rozumíme vibrace (taktéž zpracované ve zvuk), které se šíří od hlasivek přes kosti zevnitř.

To co zpěvák při zpěvu slyší je kombinace obojího - tedy vnitřního i vnějšího slyšení.

Proto se slyší vždy jinak, než ho slyší ostatní.

Pokud si zacpeme uši, odizolujeme zvuk, který přichází zvenku, a máme k dispozici pouze vnitřní slyšení. Obráceně to bohužel nejde. Pokud se chceme slyšet tak, jak nás slyší naše okolí, jedinou možností je pořízení nahrávky.

Na poměr zastoupení vnitřního a vnějšího slyšení má při zpěvu bez mikrofonu velký vliv akustika místnosti, ve které zpíváme. V kostele se například zpívá mnohem lépe než v nahrávacím studiu, protože dlouhý dozvuk, který nám vrací náš hlas zvětšuje poměr vnějšího slyšení a tudíž máme nad naším skutečným hlasem mnohem větší sluchovou kontrolu. Pokud se naopak ocitne zpěvák zvyklý zpívat v dobré akustice například v kulturním sále s mnoha závěsy (které zkracují akustiku), nebo v již zmíněném nahrávacím studiu (a k dispozici nedej Bože nemá sluchátka), často jeho pěvecký výkon skončí fiaskem, protože byl příliš zvyklý spoléhat se na sluchovou kontrolu svého hlasu. Když mu byl tento "odposlech" odebrán, nevěděl si již se svým hlasem rady.

Na tomto místě proto zdůrazňuji, že pokud chceme opravdu dobře zpívat a mít svůj hlas vždy pod kontrolou, je nutné naučit se zpívat takzvaně pocitově. To znamená řídit se v první řadě správnými pěveckými návyky a pocity, které k dobrému zpěvu patří a příliš se "neposlouchat". Získání této dovednosti nám umožní zachovat si vždy svou úroveň a nebýt otrocky závislý na prostoru ve kterém zpíváme.