Hlasová technika u dětí a práce s dětským sólovým hlasem

 

S politováním musím konstatovat, že v žádném jiném oboru v oblasti hudby nedochází v dnešní době k tak velkému podceňování schopností dítěte jako právě ve zpěvu.

Je dochováno mnoho záznamů o takzvaných "zázračných" dětech, které se projevují již v útlém věku jako vynikající interpreti často se skladatelskými ambicemi. Dnes se však hovoří především o dětských instrumentalistech a naprosto se zapomíná na to, že i dětští zpěváci měli v dřívějších dobách velké uplatnění. Bylo to především v chrámové hudbě, kdy velké množství chlapců působylo v chrámových sborech, nebo přímo jako sólisté. O tom, že jejich pěvecká výuka byla vedena naprosto profesionálně a systematicky a jejich pěvecká technika dosahovala velké úrovně je dochováno mnoho záznamů. O tom však dnes bohužel ví již jen málokdo. Přestože dnes začíná fenomén dětských sólistů opět pozvolna přicházet "do módy", výkonů, které by opravdu dosáhly zmiňované kvality je zoufale málo. V čem tkví problém? Rodí se snad dnes méně pěveckých talentů než dříve? Příčiny jsou dvě. První z nich je nedostatečné množství kvalitních pěveckých pedagogů. Pokud pedagog není schopen dosáhnout ve své výuce očekávaných výsledků, za příčinu neúspěchu je pochopitelně označen dětský žák. Tento alibismus dnes bohužel dosáhl takových rozměrů, že se ani žádné velké výsledky v oblasti pěveckého školení u dětí neočekávají. Druhý problém spočívá v tom, že přestože talentů se rodí stále dost, není v mnoha případech tento talent včas rozvíjen, stagnuje, a později se již nedá zcela dohnat to, co bylo zameškáno. Pokud již rodiče rozpoznají u svého dítěte hudební nadání, obvykle se rozhodnou pro volbu nějakého nástroje a naprosto ignorují to, co je pro malé dítě nejpřirozenější - pěvecký projev. Stačí si jen uvědomit, jak přirozený je prvotní způsob tvorby hlasu u malých dětí, a jak rády se svým hlasem experimentují.

Přestože jsou tyto jejich první pěvecké pokusy z našeho hlediska velmi nedokonalé, nijak jim to v jejich hlasovém projevu nebrání. Toto zaujetí vlastním hlasem je však třeba hned na počátku podchytit správným pěveckým vzorem (pokud v rodině není, lze ho nahradit alespoň poslechem nahrávek kvalitního zpěvu), jinak se jejich zpěv nerozvíjí. S přibývajícím věkem si však dítě začne nedokonalost svého zpěvu uvědomovat, a pokud je navíc okolím kritizováno, ztrácí postupně chuť zpívat před lidmi, či dokonce potřebu jakéhokoli pěveckého projevu vůbec. Z tohoto důvodu mnoho lidí nezpívá ani v dospělosti. Ve skutečnosati má však vrozenou schopnost zpívat téměř každý.

Pokud tedy dítě vykazuje alespoň minimum hudebního nadání pro hru na nástroj, není sebemenší důvod, proč by nemohlo také dobře zpívat. Pokud je jeho zpěv falešný, je příčina pouze technického rázu, protože potřebuje dostatek času na to, aby se naučilo zkoordinovat práci svého pěveckého ústrojí tak, aby výsledný tón odpovídal zamýšlené představě. Velmi často slýchám větu typu: "naše dítě má talent na hru na klavír (housle, flétnu apod.), ale zpívat nemůže, protože nemá hezký hlas". To je ovšem zásadní omyl. Nejen na čistotě zpěvu, ale i na zlepšování kvality hlasu se dá pracovat - u dětí, stejně jako u dospělých. Aby se však jejich hlasové předpoklady mohly plně projevit, je třeba přirozený hlasový projev podporovat a pracovat na zdravém vývoji hlasu.

 

1) Hlavní příčiny, proč dnes většina dětí nezpívá, či má se zpěvem potíže    

 

Absence aktivního zpěvu v rodinách    

Ještě za našich babiček byl zpěv v denním životě naprostou samozřejmostí a maminka uspávající své dítě pomocí ukolébavky nebyla žádnou výjimkou. Dnes se bohužel potřeba hudby u většiny lidí zvrhla v pasivní přijímání reprodukční hudby, často velmi pochybné úrovně. Zpěv maminky je tedy nahrazen všudypřítomnými zvuky linoucími se s rozhlasu, či televize (v mnoha případech by už však pro dítě lepší poslouchat "libozvučné" ticho).

Uspěchaná doba a z ní plynoucí ovzduší nervozity jsou navíc příčinou, že rodiče nejen, že své dítě ve zpěvu nepodporují, ale často sami jeho hlasovým projevům brání. Jejich „klid" je však draze vykoupen ztrátou schopnosti dítěte nejen zpívat, ale i zněle mluvit, protože svaly potřebné k tvorbě hlasu postupně ochabují a ztrácejí potřebnou výkonnost.

 

Nepřirozená poloha mluvního hlasu    

Stejně, jako se rodíme se schopností volně dýchat, či sát mateřské mléko, je nám dána schopnost automaticky a volně používat svůj hlas. Slovem automaticky mám na mysli přirozenou souhru dechu a hlasivek. Pro malé dítě je hlas základním dorozumívacím prostředkem se světem, proto ho umí používat ve značném dynamickém rozpětí. Stejně, jako poznává svět, učí se poznávat své tělo a svůj hlas. Hlas je také jeho první „hračkou", se kterou může experimentovat již v období, kdy ještě není schopno uchopit hračku skutečnou (různé zvukové projevy, broukání a podobně). V období, kdy se u dětí rozvíjí mluva, však může být schopnost přirozeného používání hlasu velmi narušena. V této době jsou totiž zcela odkázáni na své okolí, a právě členové rodiny určují, jakým směrem se jejich hlasový vývoj bude ubírat. Trendem dnešní doby je používání hlasu při jeho dolní hranici. Takovéto hlasové vzory však představují pro dětský hlas značné nebezpečí, protože vrozená schopnost nápodoby vede děti k tomu, že bezděčně tento vzor kopírují. Se svými hlasivkami pak pracují převážně v hrudním rejstříku, což má za následek postupnou strátu schopnosti pracovat s rejstříkem hlavovým, a tedy ztrátu schopnosti utvořit vyšší tóny. S převahou používání nízké hlasové polohy dochází současně ke ztrátě hlavové rezonance, která by měla hlas automaticky činit znělým a nosným, což vede následně k tendenci „tlačení na hlas". S příchodem těchto tenzí, (které se ovšem postupem doby stále stupňují) je samočinná souhra dechu a hlasivek porušena.

Ani v rodinách, kde mají děti za vzor mluvní hlas v nepřirozeně vysoké poloze na tom nejsou o mnoho lépe. Pokud je - zejména matka - zvyklá mluvit v poloze, která neodpovídá přirozené poloze jejího hlasu, děje se tak většinou za cenu forze, což znamená tlačení na hlas. Dítě pochopitelně tento její "zlozvyk" kopíruje a dochází k přepínání hlasivek. V konečném efektu dochází i v tomto případě (následkem ztráty elesticity hlasivek) ke ztráte výšek, a v některých případech hrozí i poškození hlasivek.

 

Špatná fyzická kondice    

Málokdo si uvědomuje, že na správné tvorbě hlasu se podílí vpodstatě celé tělo. Stejně, jako sportovec nemůže podávat dobré výkony, pokud jeho tělo není v pořádku, nemůže při špatné fyzické kondici správně pracovat ani hlas. Sedavý způsob života velké části dospělých způsobuje, že i dětem často chybí přirozený pohyb (mnohem hůře jsou na tom samozřejmě městské děti, které díky nedostatku jiných možností tráví často po návratu ze školy dlouhé hodiny se svým počítačem). Potřebné svaly nejsou elastické a výkonné, což má v mnoha případech za následek i vadné držení těla. Shrbené tělo a propadlý hrudník však neumožňují správný způsob dýchání, který je zase podmínkou správné tvorby hlasu. Snížená funkčnost zejména zádových svalů dokonce některé děti připraví i o schopnost se „obyčejně" rovně postavit. Zásada je - pokud nefunguje dobře celé tělo, nemůže správně fungovat ani hlas.

Tento problém je v současné době tak rozšířený, že jsem se do učebnice rozhodla zařadit selou sadu cvičení, která by měla vést k náparvě. Najdete je v první lekci pod bodem III. 2) Cviky na obnovení správné funkce svalů, podmiňujících správný pěvecký postoj.

 

Špatné pěvecké vzory    

Jak již bylo zmíněno, v dněšní době je aktivní provozování hudby v převážné většině nahraženo pasivním poslechem všudypřítomných reprodukčních prostředků. Místo abychom dětem dávali podněty k aktivnímu zpěvu, nutíme je trpně naslouchat pěvecké „výkony" soušasných idolů, které bývají často více než pochybné. Výsledkem je nejen pokažený hudební vkus, ale bohužel také ohrožení nejen správné hlasové funkce ale i samotných hlasivek. Následkem propagačních kampaní a s nimi související davové psychózy pak děti často za hlasový vzor přijímají silový zpěv, založený na prsním rejstříku a tvrdých hlasových začátcích, či dokonce takzvaný - dnes módní - "chraplák". Tento způsob zpěvu narušuje dětský hlas takovým způsobem, že mizí schopnost lehkého tvoření hlasu a dochází ke ztrátě jasné hlavové rezonance a výšek.

 

Hlasový analfabetismus učitelů mateřských a základních škol    

Smutnou skutečností je, že v oblasti práce s hlasem počet nekvalitních pedagogů suverénně vítězí nad počtem pedagogů dobrých. V tomto případě tkví samozřejmě chyba již v samotné jejich průpravě, která není ani zdaleka dostatečná.

Na tomto místě se v žádném případě nechci dotknout učitelů, kteří sami zpěv ovládají velmi dobře a ve stejném duchu vedou i jim svěřené děti. (Kolik však takových je ?)

Mnozí učitelé nejenže sami zpěv příliš neovládají ale navíc ani nemají (nebo spíše řečeno - díky tomu nemají) žádnou snahu s dětmi zpívat, či v nich alespoň vypěstovat vztah ke kvalitnímu a přirozenému pěveckému projevu. Kolikrát jsem sama na základní škole zažila moment, kdy se místo hodiny zpěvu "doháněla" matematika, či jiný předmět, podle toho, který z nich nás zmíněný učitel ještě vyučoval. Již tehdy jsem velmi těžce nesla, jak nám bylo okatě dáváno najevo, že hudební výchova (a tedy i zpěv) je něco naprosto nadbytečného, nedůležitého a nepotřebného. Ve skutečnosti je však přirozený zpěv možností sebevyjádření, uvolnění a vzájemné komunikace mezi lidmi. O této jeho významné úloze se paradoxně v dřívějších dobách vědělo daleko více než nyní. Například v období baroka byl zpěv počítán nikoli za předmět okrajový, ale za jeden z nejdůležitějších. V tehdejších vyučovacích osnovách měla jedna, či dokonce více hodin zpěvu své místo každý den !!! Pochopitelně, že zde svou roli sehrála i skutečnost daleko větší potřeby kvalitního zpěvu v chrámové hudbě, a při pravidelných bohoslužnách v kostelích. Musíme si však uvědomit, že v době neexistujících televizí, DVD nosičů a "dokonce" ani rozhlasu bylo naprosto běžné se sejít a společně si zazpívat a zamuzicírovat. Hudba a zpěv byly přirozeným důvodem vzájemného setkávání, komunikace a souznění lidí. V současné době jsme hrdi na nejnovější objevy ze všech vědních oblastí, stále se za něčím ženeme a hledíme kupředu, jaké nové objevy ještě budoucnost přinese. Někdy by však neškodilo zastavit se a ohlédnout, co všechno jsme po cestě, kterou jsme ušli, poztráceli.

Další kategorii tvoří učitelé, kteří sami zpěv příliš neovládají, ale přesto se s dětmi zpívat snaží.

I když se snaha v tomto případě dá počítat za polehčující okolnost, výsledky bývají často ještě horší než v případě prvním. Z neznalosti tito učitelé často nechají své svěřence zpívat příliš silně v nízké hlasové poloze písně malého hlasového rozsahu. Od jedné učitelky - která je však typickým produktem úrovně dnešního školství - jsem například slyšela názor, že malé děti v první, či druhé třídě "přece nemají schopnost zazpíat píseň v rozsahu větším než kvinta". Jak drastický, omyl !!! Děti v takovémto případě nemají možnost vyzkoušet si lehce znějící hlas a procvičit vyšší tóny. Pokud ještě navíc sama učitelka zpívá příliš silným hlasem v nízké hlasové poloze, zpěv dětí se víc a více zhoršuje a ustáluje v pro ně nepřirozené nízké poloze. Sama jsem na jednom představení dětí ze školky zažila učitelku, která zpívala drsným, neškoleným hlasem tak nízko, že její projev byl naprosto mimo rozsah jí svěřených dětí. Musím přiznat, že mi jich bylo opravdu a upřímně líto, protože veškerá jejich snaha zpěvu s "paní učitelkou" nemohla díky tomu skončit ničím jiným než pouhou recitací na samém okraji jejich spodního rozsahu. Bylo mi jasné, že v těchto dětech je právě zabíjena jejich přirozená touha po sebevyjádření prostřednictvím zpěvu, a že možná již nikdy nebudou mít příležitost ji znovu nalézt.

Jiný, podobně "otřesný" případ jsem zažila na vystoupení jedné základní školy, kde třetí třída vystoupila s nahrávkou lidové písně, kterou jim vybrala "paní učitelka". Jejich úkolem bylo se zmíněnou nahrávkou zpívat (nahrávka měla nahradit hru na klavír, kterou paní učitelka zřejmě neovládala), což ovšem bylo předem vyloučené. Melodie písně byla totiž nazpívána barytonem. V důsledku to znamenalo, že při pokusu zpívat o oktávu výše by se zpěv dětí zvrhl v nepřirozené pištění, v případě zpěvu v barytonové poloze zase vyvstává problém nedostatečné délky dětských hlasivek, která tuto polohu prostě a jednoduše neumožňuje. Vystoupení zákonitě nemohlo opět skončit nijak jinak než společnou recitací na hranici udušení, protože nějteří z žáků a žákyň jevili upřímnou snahu "vzít" se zpěvákem alespoň některé tóny.

Hrdý výraz paní učitelky po vystoupení svědčil o tom, že o do "uší" bijícím problému

nejen neví, ale - bohužel - si neuvědomuje ani eventuelní možné následky svého nepedagogického počínání. Kromě již zmiňovaného odporu ke zpěvu může takovýto vynucený způsob zpěvu na samotné hranici hlasového tozsahu vést i k poškození hlasivek.

Za zmínku stojí, že ani hlasitá hra na klavír, kdy učitelka doufá že se děti takzvaně "chytnou" hrané melodie není dobrým řešením. Děti se neslyší, a uchylují se k forzi (hlasitý zpěv - tlačení na hlas.)

 

Neodborné vedení dětí ve sborech, a uměleckých školách   

Již samotná přítomnost dítěte ve sboru je v případě jeho nadprůměrného pěveckého nadání velkým otazníkem. V tomto případě musíme zvážit všechny výhody i nevýhody, které mu přítomnost v takovémto tělese může přinést. Nesporným přínosem je přirozený vývoj hudebnosti a v případě kladného přístupu sbormistra i pěstování dobrého vztahu k hudbě.

Velkým záporem však může být skutečnost, že ve sborové praxi není čas zabývat se jednotlivci a tudíž i podchytit případné hlasové problémy, které u jednotlivých dětí mohou vzniknout.

Ve sboru se dítě totiž "neslyší" a pokud je celková tendence sboru zpěv v silnější dynamice, je velmi pravděpodobné, že se jeho hlasový projev může "zvrhnout" ve forzírování s patřičnými hlasovými následky. V kvalitnějších tělesech se sice pěstuje na lepší či horší úrovni alespoň nějaká hlasová výchova, ovšem ani v tomto případě není příliš času na individuální přístup (až na několik "vyvolených" sólistů). Některé sbory však nemají hlasovou výchovu zajištěnu ani na nejzákladnější úrovni, protože to sbormistrovi přijde "zbytečné". Životní moudrost těchto "sbormistrů" je prostá: každý zničený hlas lze přece vyměnit za hlas nový, "neošoupaný".

Pokud se tedy rozhodneme pro zařazení dítěte do sboru, je velmi důležité zjistit si předem alespoň základní informace o vztahu sbormistra k hlasové výchově dětí a případně i úrovni hlasové výchovy v tomto tělese (nutné je alespoň odborné rozezpívání před zkouškou, individuální práce s již zmíněnými sólisty a s dětmi, u kterých se projeví hlasové problémy).

Dalším důležitým kritériem při volbě sboru je repertoár, kterým se těleso zabývá. Na jedné straně nesmí být příliš náročný, aby dítě neodradil svou obtížností jak hudební, tak hlasovou, na druhé straně je potřeba dát pozor na infantilní sbormistrině (učitelky), které volí repertoár tak primitivní úrovně, že se dá s nadsázkou říci že "tak malé děti, kterým by se tyto písničky líbily snad ani neexistují". I v tomto případě dojde k nechuti dětí tento repertoár zpívat a tudíž i ve sboru setrvávat.

Pokud se tedy po zvážení všech "pro a proti" rozhodnete dítě do sboru nedat a jeho pěvecké schopnosti rozvíjet prostřednictvím individuální hlasové výuky, máte možnost volby mezi základní uměleckou školou, či u soukromého pedagoga. Ani tato forma výuky vám však nezaručuje zdárný a bezproblémový vývoj hlasu malého "zpěváčka".

Důvod je prostý - i v této oblasti můžeme nalézt jen velmi malé procento kvalitních pedagogů.

Práce s dětmi totiž představuje kapitolu samu o sobě.

Kvalitní "dětský" hlasový pedagog musí umět sám dobře - a hlavně přirozeně - zpívat, protože děti potřebují mít vzor, který budou ochotny následovat (inspirací pro ně rozhodně nemůže být "vykloktaný" hlas bývalé operní, či operetní subrety, ani rádoby chraplák "odkecané" popové "hvězdičky"). Velmi důležitý je také psychologický přístup k dětem. Požadavky kantora nesmí být ani příliš přemrštěné, aby děti neodradil, ani příliš malé, aby výuka měla vůbec nějaký smysl. Obvykle se setkáváme s druhou variantou, kdy pedagog s dětmi převážně přezpívává písničky a zapomíná, že by je měl také naučit alespoň základy správné práce s hlasem.

Příčina takovéhoto přístupu však spočívá nejen v nedostatku kvalitních učitelů, ale také v samotném náhledu na schopnosti a potřeby dětí.

Důležitost správného vedení dětí v oblasti zpěvu od samého počátku se totiž velice podceňuje. Jak často je slyšet věta: " - to těm dětem stačí, stejně ještě nejsou schopny rozeznat kvalitní zpěv od nekvalitního". Opět musím konstatovat, že jde o velký omyl.

Pokud se o tuto problematiku zajímáte, rozhodně si přečtěte následující bod, který by se snad mohl nazývat - "chvála dětských pěveckých schopností".

 

2) "Chvála dětských pěveckých schopností"    

Naopak právě děti mají schopnost zdravého úsudku, který je neomylně dovede k odhalení jakékoli křeče a nepřirozenosti špatného zpěváka. Pokud mají možnost poslouchat dobré vzory, tato schopnost se cvičí a prohlubuje. V opačném případě tuto schopnost ztrácí a - stejně jako u většiny podobně "postižených" dospělých - je později jejich názor coby posluchačů hříčkou kritiků, reklamních kampaní a veřejných médií.

Stejně tak je mylný názor, že malé děti nejsou schopny se v oblasti zpěvu vlastně nic pořádného naučit. Já sama mám zkušenost, že s dětmi se dá hravou formou systematicky pracovat již od tří let věku, kdy je třeba spíše uhlídat, aby si nezačaly osvojovat špatné dechové a pěvecké návyky (pochopitelně zpívat jim, a posléze s nimi je dobré od samotného počátku).

Přibližně od pěti let je možné začít je nenásilnou formou zasvěcovat do základních dovedností pěvecké techniky.

Mezi šestým až sedmým rokem (záleží na psychycké a fyzické vyspělosti dítěte) je dítě naprosto schopné vědomě vnímat a napodobit pěvecké pocity. V této době již můžeme přistoupit k systematické výuce, včetně požadavku pěvecké formy a pocitového propojení rezonanční formy a bránice.

Tato skutečnost vyvrací další fámu a to, že děti nejsou schopny opřeného zpěvu, tedy appoggia.

Odvolávám se na své zkušenosti a říkám naplno - děti jsou schopny appoggia, a rozhodně není důvod, proč by neměly být. To jen hloupé podceňování dětských schopností nepoučenými učiteli může vést k takovémuto zcestnému názoru. O schopnosti appoggia v dětském věku vás snad přesvšdčí poslech ukázek zpěvu několika vynikajících dětských sólistů.

https://www.youtube.com/watch?v=ElynwYiL6O8

https://www.youtube.com/watch?v=Gi2laqZ3TIA

https://www.youtube.com/watch?v=Sk28mm-bOkc

https://www.youtube.com/watch?v=u9Rm4WoVK6c

 

Dalším často diskutovaným problémem je otázka rozsahu dětských hlasů.   

Jsou známy tabulky průměrných hlasových rozsahů dětí určitého věku od různých autorů. Jejich měření sice nejsou jednotná, ale s jistotou lze opět konstatovat jediné - a to - že ve většině případech opět dochází k silnému podceňování dětí.

Nejvíce skutečnosti by snad odpovídal následující přehled:   

- kojenci a děti do tří let: g1 - c2

- předškolní věk: e1 - e2

- mladší školní věk: c1 - f2

- 10 let až puberta: a - a2

 

Pochopitelně, že uvedené rozsahy jsou pouze přibližné, zvláště směrem vzhůru se mohou rozsahy u jednotlivých dětí v závislosti na způsobu tvoření tónu výrazně lišit. (Rozsah směrem dolů je omezen délkou hlasivek.)

 

Pro informaci uvádím, že stejně jako u ženských hlasů rozeznáváme i u dětí soprány a alty (tato diferenciace se začíná projevovat ve věku od cca 7 let). Při cvičení je však třeba přihlédnout pouze k rozsahovým možnostem, jinak se s oběma skupinami pracuje stejným způsobem. Nepsaným pravidlem je, že u neškolených altů bývá kolem 8. roku rozsah od cca malého a do d2, u sopránů od cca d1 do g2. Při dobrém hlasovém vedení se však tento rozsah může - zvláště směrem nahoru - výrazně zvětšit.

 

Já sama mám zkušenost, že rozsah dětí mladšího školního věku může při dobrém hlasovém vedení dosáhnout až do tříčárkované oktávy. Tedy konkrétně - rozsah chlapce ve věku 7 let se pohyboval od malého b až do c3, rozsah dívky v témže věku byl malé h - d3.

Setkala jsem se sice s názorem jedné foniatričky, že není přirozené, aby malé děti zpívaly tak vysoko, ovšem silným protiargumentem je, že pokud si děti hrají, často se jejich výskání (zdůrazňuji, že slovem výskání mám na mysli volně tvořený, jásavý hlas, nikoli dětský forzírovaný křik) pohybuje ještě výše. Tak například zmíněný hoch byl schopen při hře volně "zavýskat" tón f4. Není tedy nejmenší důvod obávat se, že by při zpěvu mohl jeho hlasivkám uškodit tón o tolik nižší.

Pochopitelně, že při cvičení musíme být velmi opatrní, a hlasových poloh, pohybujících se nad g2 se můžeme pouze lehce "dotknout", a nikoli v nich setrvávat delší dobu. Vždy také musíme bedlivě sledovat, zda si krk dítěte zachovává patřičnou volnost.

Zachování volné tvorby hlasu by mělo být - zvláště u dětí - vždy na prvním místě!   

Dětský hlas se totiž rozvíjí zvolna a přirozeně jen v případě nenásilně tvořeného tónu, bez přebytečné síly a tlaku na hlasivky. V opačném případě vznikají různé vady hlasu, které mohou skončit až poškozením hlasivek.

 

3) Nejčastější vady dětského hlasu   

Špatný mluvní hlas bývá obyčejně také špatným hlasem zpěvním. Hlasové vady se ve zvýšené míře objevují již u dětí základních škol. Příčinou většiny z nich je nesprávné tvoření a užívání hlasu, o kterém byla zmínka již na začátku této lekce.

Dyšnost (hlas s nekontrolovatelnou příměsí dechu) je pokládána za nejrozšířenější hlasovou poruchu, která vzniká na základě silově tvořeného hlasu. Vzniklá tenze nedovolí hlasivkám volně pracovat, což vede k nedomykavosti a následnému nadměrnému úniku dechu.

Tato porucha hlasu je velmi snadno odstranitelná správným hlasovým vedením.

Uzlíky na hlasivkách - mohou vzniknout z nekontrolovaného překřiknutí - nejčastěji na hřištích nebo ve špatně hlasově vedených sborech. Není nutné je vždy operovat, v případě včasného podchycení je lze odstranit pomocí správných hlasově-technických cvičení.

"Falešná křeč" se dostavuje zvláště při trémě. Dítě, které jinak přesně intonuje, začne zpívat falešně. Tento problém se obvykle vyskytuje u dětí plachých, či stydlivých nebo u dětí, které na sebe mají přemrštěné požadavky. S postupujícím věkem by měl pro první dvě kategorie odeznít sám od sebe, u dětí z kategorie třetí je jedinou možností práce a zase práce. Pokud si začnou být sami sebou jisti a budou mít pocit, že již mají "co nabídnout", jejich nekontrolovatelná tréma jako zázrakem zmizí.

Překážky v rezonátorech jsou poměrně dost častým jevem. Podle rýmového zabarvení lze s největší pravděpodobností určit, že se jedná o zvětšenou nosní mandli.

Její odstranění nepředstavuje v dnešní době větší problém.

Vady výslovnosti, například ostré nebo tupé sykavky, chybná výslovnost hlásky L apodobně je možno odstranit ve spolupráci s logopedem.

30.6.2019

letní prázdniny

Všem dětem i rodičům přejeme krásné prázdniny 2019 plné her a nových zážitků. Hurááá na prázdniny ...více »

Vyrobilo AG25
ZUS Březnice

Zavřít   Zavřít
něco pro zasmání (5)

27.6.2019

něco pro zasmání (5)